Mimoň za války prusko-rakouské 1866

Není účelem toho článku popisovat všeobecně známé válečné události. Je zaměřen především na to, jak je prožívali mimoňští občané a s jakými důsledky války se museli potýkat. První znepokojující zprávy o bezprostředním nebezpečí, že Prusové již obsadili Žitavu, dorazily do Mimoně v neděli 17. června 1866. Lidé začali ve spěchu odvážet z města své majetky, ukrývat je, některé cennosti kvapně zazdívali ve sklepech. Tato horečná činnost probíhala ve dne i v noci. Rakouští husaři rozestavěli 18. a 19. června hlídky mezi Mimoní a Cvikovem, tedy ve směru, odkud se dal očekávat vpád pruského vojska. V pátek 22. června byla zastavena veškerá práce a lidé v neblahém očekávání postávali v hloučcích a sdělovali si došlé informace a své pocity. V sobotu 23. června přišli do Mimoně rakouští husaři z pluku Radeckého, kteří se střetli s předvojem Prusů u Jablonného. Přinesli s sebou přilby vojáků, kteří v nastalé šarvátce padli nebo byli raněni, což obavy místních ještě zvýšilo. Celou noc pak procházeli Mimoní uprchlíci ze Saska a z obcí a měst ve Šluknovském výběžku. Mimoňští obyvatelé dali do oken podél hlavních ulic svíčky, neboť veřejné osvětlení tehdy ještě neexistovalo, aby pohyb v ulicích byl alespoň trošku bezpečnější. V neděli 24. června v jednu hodinu po poledni zazněl městem poplašný signál a zde umístěné rakouské vojsko, které pomýšlelo na postup proti Prusům, dostalo rozkaz opačný, stáhnout se zpátky do vnitrozemí, do Mnichova Hradiště.

V pondělí 25. června přišli od Jablonného první pruští husaři do Mimoně. Měli obnažené šavle a karabiny připravené ke střelbě. Dotazovali se na rozmístění rakouské armády, žádali jídlo a pití. Hospodáře, který vezl na povoze palivové dříví se ptali, zda viděl rakouskou armádu. Po záporné odpovědi se obrátili a jeli zpět do Jablonného, přičemž zahnali mimoňské občany, kteří vyhlíželi Prusy na tehdy ještě holém, nezarostlém Strážném vrchu u Pertoltic pod Ralskem.  Večer se přihnala bouřka s proudy deště, během níž přijelo do Mimoně deset rakouských husarů z Lichtenštejnského pluku, kteří obdrželi zprávy o událostech, a potom, co jim bylo podáno jídlo, jeli kus po silnici k Jablonnému, ale brzy se zase obrátili. Pět jich zůstalo v hostinci "Zum Krone" (U koruny), ostatní se vrátili do Kuřích Vod. Prusové je zřejmě zpozorovali, neboť sotva z města odjeli, přijelo dvacet pruských husarů a ptalo se po nich. Bylo jim řečeno, že odjeli ulicí Scheibengasse (Okrouhlickou) směrem na Kummer (Hradčany) a tak se potom mohlo oněch pět rakouských husarů, nalézajících se v hostinci, vrátit bez úhony do svého ležení u Kuříchvod.

Ráno v úterý 26. června vjelo a vešlo do Mimoně pruské vojsko. Nejprve jelo 30 až 40 husarů, po nich dvě eskadrony v sevřených řadách, načež následovala po krátké přestávce pěchota. Když se rozezněl kostelní zvon svolávající na ranní mši, jeden z pruských důstojníků zaútočil na Kostelní vrch a zakázal další zvonění. Pochod vojenských oddílů trval až do poledne, mohl čítat přibližně 25 000 mužů. Prošli městem a utábořili se na okraji polesí Čistá, tedy směrem ke Ploužnici, čímž zničili úrodu na přilehlých polích. Část pruských oddílů tábořila také na polích napravo od silnice k Jablonnému na Hrnčířském vrchu, kde nyní stojí sídliště Letná. V devět hodin přijel pruský generál Herwarth von Bittenfeld a ubytoval svou generalitu i sebe na mimoňském zámku. Jejich vozy a koňské potahy zaplnily celé náměstí. Současně probíhající ubytování pruské armády v občanských domech pokračovalo klidně. Na dvorech a v zahradách se vařilo, neboť kamna v domech nepostačovala. Pekaři neodcházeli od pecí, protože potřeba chleba byla veliká.

V lese u ploužnické hospody se ukrývalo rakouské vojsko, na které narazily první pruské oddíly. Ve vzniklé šarvátce padl jeden rakouský voják, druhý byl vážně poraněn v obličeji a převezen do Mimoně. Padlý byl pohřben na místě a jeho hrob byl označen křížem. Na svém místě stál kříž ještě počátkem padesátých let 20. století, zničen byl až při budování vjezdu na letiště ze směru od Ploužnice. Dnes je poblíž, směrem na Kuřívody, replika tohoto křížku, ale není přesně na původním hrobě, který je stále kdesi pod příjezdovou silnicí k letišti.

Prusové při svém postupu sice narazili na odpor Rakušanů i na jejich dělostřeleckou palbu, ale nakonec se jim podařilo Kuří Vody, odkud až na osm rodin všechno obyvatelstvo spěšně uteklo, obsadit. Domy v Kuřích Vodách byly zasaženy osmi granáty vystřelenými z pruských děl, což způsobilo paniku mezi zbylým obyvatelstvem a úmrtí dvou civilistů. Ztráty lidských životů byly na obou stranách velké. Mimoňský historik Josef Franz Tille uvádí, že Prusové oficiálně ztratili jen 4 důstojníky a 46 mužů, ve skutečnosti jich ale mělo být 320. S příchodem noci, která učinila konec bojům, naložili, podle tehdejších očitých svědků z Kuřích Vod, své mrtvé na vozy a pohřbili je tajně v lesích před Kuřími Vodami při silnici k Dolní Krupé. Z Rakušanů padlo, podle Tilleho, 13 důstojníků a 264 mužů, zraněných bylo asi 180.

Zatímco se odehrávaly první boje v Kuřích Vodách a okolí, předepsali Prusové městu Mimoni následující dodávky: 10 párů bot, 3 nářadí pro obuvníka, 600 pfundů rýže, 150 pfundů kávy, 10 centů soli, 3 centy tabáku, 10 000 kusů cigaret, 3 000 vek chleba, 20 centů masa, 300 věder piva z pivovarských sklepů, 240 věder piva od hospodářů, 75 věder pálenky z palírny, 30 věder pálenky z výčepů a od kupců, 40 věder vína , 45 měřic žita, 500 centů sena, 320 měřic ovsa,   200 centů slámy, 15 centů mouky, 5 centů krup, 8 centů cukru, 310 měřic brambor, 6 sáhů dřeva, 100 loktů pytlového plátna, 6 kusů jatečného dobytka, 580 pfundů sádla, 250 pfundů slaniny, 60 prken. Vajec a drůbeže mělo být odevzdáno tolik, kolik se dalo sehnat. (Poznámky: 1 pfund byl asi půl kilogramu, 1 cent byl asi 50 kilogramů, 1 měřice byla asi tolik obilí, kolik se mohlo 2 x nabrat oběma rukama).

Boje v okolí donutily Prusy zřídit urychleně v Mimoni polní nemocnici a to hned 26. června. Lazaret byl umístěn do budovy tehdejší školy. Stávala na rohu dnešního náměstí Československé armády a ulice Malé, proti někdejší sladovně bývalého mimoňského pivovaru, v níž je dnes umístěna provozovna sklenářství. Budova školy číslo popisné 12/III, kde úřadoval od roku 1894 po otevření nové školy na Školním vrchu městský úřad, však byla, pro poškození náletem na Mimoň 8. května 1945 a také z dopravních důvodů, koncem čtyřicátých let 20. století zbořena. Její existenci připomíná na místě v malém parčíku pamětní kámen prvního lazaretu z války 1866, odhalený a vysvěcený 5. listopadu 2006.

Ze dvou tříd tehdejší školy byly vyneseny školní lavice (Tille píše že byly vyhozeny okny!), do tříd byla nastlána sláma a hned sem byli dopraveni první ranění z bojů u Kuřích Vod. Nejprve jich bylo 15, dalších 16 raněných přivezli navečer, takže musely být vyklizeny i ostatní třídy. Protože přísun raněných pokračoval, bylo nutno zařídit další dva lazarety a to v lokále hostince "Zum grünen Baum" (U zeleného stromu), který býval v nynější Husově ulici, přibližně tam, co je současný Dům družby (dnes vietnamský obchodní dům) a v sále hotelu "Zur goldenen Krone" (U zlaté koruny), který stával naproti současnému kinu postavenému až roku 1930 a byl též poničen náletem na Mimoň 8. května 1945. Raněné vojáky v lazaretech ošetřovali pruští vojenští felčaři. Následkem válečných zranění, a také tyfu, který se mezi nimi rozšířil, zemřelo v mimoňských lazaretech patnáct Rakušanů a osmnáct Prusů. Byli postupně pohřbíváni do společného hlubokého hrobu v jihovýchodním rohu někdejšího hřbitova u kaple Svatého Božího hrobu, a to bez rakví, pouze zabaleni do svých vojenských plášťů. Jména zemřelých byla uvedena na dvou litinových náhrobních deskách, bohužel zničených při celkové likvidaci tohoto hřbitova v dubnu 1961. Díky iniciativě spolku vojenské historie Česká Lípa a zásluhou  jeho mimoňských a zákupských členů mohl být jejich hrob na základě dochovaných seznamů a fotografií obnoven roku 2005. Původní litinové náhrobní desky byly nahrazeny jejich plastovou kopií a mimoňský farář Václav Horniak celek vysvětil při malé vzpomínkové slavnosti 5. listopadu 2005.

Ve středu 27. června se podle královského nařízení konal pruský Den pokání. Katoličtí vojáci odbývali služby boží ve farním kostele, protestanští na zámecké zahradě. Pro oddíly ubytované ve vojenském táboře byly bohoslužby konány na jeho místě. Mimoňští obyvatelé měli názor, že pokrytci oslavují nejprve Den pokání a pak chtějí zhřešit. Byl to zároveň den odpočinku a stál město velmi mnoho prostředků, neboť stávající zásoby rychle mizely a následoval jejich další zábor. Ve čtvrtek 28. června ve tři hodiny v noci začal průchod nejrozmanitějších pruských vojenských jednotek. Pluků, hulánů, dragounů, červených husarů, kyrysníků a pěchoty, vše táhlo k Mnichovu Hradišti, Jičínu a ke Hradci Králové, kde se 3. a 4. července 1866 odehrála rozhodující bitva, která, jak známo, končila porážkou Rakouska. Po odchodu hlavní části ubytovaného vojska byla v Mimoni ponechána posádka 800 gardových granátníků, kteří si počínali zvláště nevlídně, hrubě a neurvale. Ubytování měli na zámku a částečně ve městě. Prohledali zámek od půdy až po sklepy, kde našli padesát lahví likéru a šampaňského vína, vypáčili zamčené skříně. Stihli poničit také zámecký park, kde vykáceli mnohé stromy. Naštěstí museli časně ráno v pátek 29. června dle rozkazu odtáhnout.

V sobotu 30. června bylo do mimoňských­ lazaretů přijato dalších 180 raněných z obou válčících stran. Přišli také další  vojenští lékaři pruského vojska s nimiž se celkem o 300 zraněných vojáků staraly  také řádové sestry boromejky ze zákupského kláštera a dobrovolnice z řad mimoňských žen. Mezi ošetřujícími vynikala mimořádným úsilím, péčí a zvláštním porozuměním paní Elisabeth Gürth, rozená Schweiger, která jako jediná žena v tehdejším úředním okrese českolipském, byla po válce za tuto činnost vyznamenána diplomem "Vlastenecká dobrotivost", uděleným od pražského císařsko-královského místodržitelství. Veškeré náklady na provoz lazaretů, jejich zásobování materiálem, potravinami, přikrývkami, to vše muselo dodat a uhradit město a panství Mimoň.

Vojenské lazarety zůstaly v Mimoni jeden měsíc, do 26. července 1866. Při jejich evakuaci se nakládal také veliký sud moselského vína, který byl pro raněné poslán z Kolína nad Rýnem. Víno však ranění vojáci nedostali, pruští lékaři  nechali sud skladovat v jednom velkém sklepě ve Velké, dnes Mírové, ulici. Mysleli přitom snad na svou vlastní potřebu. Při nakládání se sud sesmekl po slaměných polštářích na voze a při dopadu na dlažbu se rozbil, takže vzácné moselské víno teklo po ulici. Kdo byl poblíž, rychle popadl jakoukoliv nádobu a snažil se zachránit, co se ještě dalo. Takže již po šesté hodině ranní byla část pruské armády i mimoňského obyvatelstva v povznesené náladě.

Ještě ne zcela vyléčení ranění byli umístěni do soukromých domů mimoňských rodin k doléčení, někteří z nich až téměř do konce roku 1866. Svědčí o tom například dopis pana Cassia Honeckera, vládního sekretáře z porýnského města Cöln-Lindenthal. Ten se od mimoňského školníka Carla Gürtha, syna zmíněné vyznamenané Elisabeth Gürth, dozvěděl o tom, že byl založen spolek pro zkrášlení Svatého Božího hrobu v Mimoni a napsal tomuto spolku v roce 1894 dopis. V něm požádal, aby byl do spolku zapsán jako přispívající člen, který chce s vděčností alespoň tímto způsobem částečně splatit Mimoni dluh a projevit tak díky za záchranu života, když tam ležel těžce zraněný od začátku července v lazaretu a později v domácím ošetřování až do poloviny listopadu, než se uzdravil.

Městu Mimoni bylo při zpátečním tažení Prusů nařízeno ubytovat 2 000 mužů posádky, takže všechny domy tehdy přibližně čtyřtisícové Mimoně byly přeplněné. Zemědělci z Mimoně a z okolních vesnic byli nuceni ustájit ve svých maštalích a chlévech pruské armádní koně a svůj vlastní dobytek nechat běhat po dvorech. Krmení pro vojenské koně si pruská armáda opatřovala rabováním a rekvírováním místních zdrojů. K tomu přibyly nemalé válečné škody na polní i zahradní úrodě a vybíjení lesní zvěře táhnoucím pruským vojskem. Pravidelný život města byl zcela rozvrácen, nastala všeobecná nouze a Mimoňští se z této invaze velmi dlouho a pomalu vzpamatovávali.

Z knihy Josefa Fraze Tilleho "Dějiny města Mimoně a jeho nejbližšího okolí"

zpracoval Jiří Šťastný