Požár Mimoně 1806

Upoutávka:

Dokument:

Požár Mimoně 11. června 1806

11. června 2026 uplyne celých dvěstědvacet let od jednoho z "černých dnů" mimoňské historie. Zapsal se do ní největším požárem, který byl kdy v Mimoni zaznamenán. Nebyl sice první, již 23. května 1421 bylo městečko Mimoň vyplěněno a zapáleno husitským vojskem, vedeným Janem Žižkou, když se vracelo od neúspěšného útoku proti pohraniční pevnosti Karlsfried, jižně od Žitavy, na saské straně Lužických hor. Za pět let se podobná situace opakovala, když se husité pokusili dobýt hradu Ralska, kde však byli se značnými ztrátami odraženi. Mnoho obyvatel Mimoně  přitom přišlo o život. Sotva obnovené městečko bylo zase popleněno a opět lehlo popelem. Rozsah tehdejších škod ale není přesně znám, snad ani nebyl podrobně zapsán. Velký požár byl také 11. listopadu 1620, který na několika místech Mimoně založili polští žoldnéři Lisovčíci ve službách císaře Ferinanda II., kteří přitom zavraždili čtyřiadvacet lidí. Stalo se to již tři dny po bitvě na Bílé hoře při trestné výpravě proti Johannu Müllnerovi z Mülhausenu, tehdejšímu vlastníku mimoňského panství, protože se zapojil do protihabsburského odboje a byl jedním z přímých aktérů defenestrace na pražském hradě dne 23. května 1618.

Největší požár 11. června 1806 nebyl sice úmyslně založen, ale jeho následky byly mnohem ničivější, již jenom proto, že město bylo větší a výstavnější než v roce 1620. Na jaře roku 1806 bylo od konce května  dosti teplo a sucho a v kritický den navíc foukal velice silný vítr od jihu. Asi v půl jedenácté dopoledne vznikl oheň ve výměnkovém domku Krištofa Engela, kde bydlel bělič plátna z blízké továrny - kartounky, která stála v oblasti dnešních jatek, v současné Potoční ulici. Podle tradovaného ústního podání se snad vzňalo vykypěné máslo, ale skutečná příčina nebyla, navzdory důkladnému vyšetřování, zjištěna. Běliči se zprvu snažili oheň sami uhasit, nezavolali sousedy na pomoc, což učinili až když domek hořel jasným plamenem. Lidé sice přiběhli na pomoc, ale to již bylo pozdě.

Od běličova domku, který chtěli strhnout, což však tehdější důchodní Václav Martin zakázal v obavě, že by mohl snadno vzplanout blízký panský dvůr, záhy chytl sousední dům Josefa Pürschela, včetně slámou kryté stodoly, a silný vítr roznášel hořící došky směrem do severněji ležícího města. Většina domů měla střechy ponejvíce doškové, tedy slaměné, šindelové i rákosové, takže oheň zachvátil rychle oblast dnešní Ohrouhlické a Nábřežní ulice, odkud byl větrem přenesen na Kostelní vrch a dále ke kostelíku svatého Josefa (roh dnešních ulic Nádražní a Jiráskovy) a na stodoly v místech nynějších ulic Březinovy a Sokolské a také do vnitřního města. Obyvatelé shromážděni nejprve kolem vzniku požáru zpozorovali, že hoří již i v centru města, ale pro velký žár se nemohli k hořícím domům ani přiblížit a v hrůze téměř bezmocně zkáze přihlíželi.

Na pomoc přispěchali obyvatelé sousedních obcí, ale mohli zachraňovat pouze místa, kde ještě nehořelo, tedy za Ploučnicí (kolem Husovy ulice a pod Křížovým vrchem) kam vítr nesměřoval a také za Panenským potokem, který přece jen postup ohně směrem severním částečně pozdržel, i když tam také několik domů vzplálo. Přestože se seběhlo početné obyvatelstvo s celkem dvaadvaceti tehdejšími tlakovými hasičskými stříkačkami, třemi mimoňskými a dalšími z okolních vesnic a měst, byla celá část Mimoně ležící na pravých březích Panenského potoka a Ploučnice, což bylo téměř celé tehdejší město, ztracena.

Do čtvrté hodiny odpolední, během necelých šesti hodin, leželo v troskách a suti 283 domů, kostel, fara, radnice s městským archivem, zámek, panský velkostatek, škola, hospody, obchody a další živnosti jako selská hospodářství, nebo formanské hostince. Dřevěné domy shořely zcela, jen někde zůstal stát zbytek komína, kamenné budovy byly prasklé žárem, takže zdi a klenby se zřítily. Ohořely i stromy v přilehlích zahradách. Obyvatelům shořelo všechno, co doma měli, mimo jiné i papírové peníze baknocetle, dokonce i majetek ukrytý ve sklepích byl obrovským žárem zničen. Ke kurioznímu jevu došlo v největším mimoňském formanském hostinci "Zum Ross" (U oře), který stával naproti hostinci "Zum Hirsch" (U jelena) na rohu ulic Panské a Českolipské. Náležel tehdy rodině Rumlerově, která tam ráno ve velké díži zadělala těsto na pečení černého chleba. Při odklízení spáleniště byl na místě díže naplněné těstem nalezen obrovský, dobře vypečený chléb, který měl jen málo zuhelnatělou horní vrstvu, po jejímž odstranění byl poživatelný!

Pozoruhodné je, že přes katastrofálně rychlé šíření ohně nedošlo ke ztrátě na lidských životech a že také skoro všechna větší domácí zvířata byla včas odvedena do bezpečí. Více jak dva tisíce obyvatel se rázem ocitlo bez střechy nad hlavou, bez potravin, nábytku a z oblečení jim zbylo jen to, co měli zrovna na sobě. Město bylo tehdy hustě zalidněno, v každém domě bydlely obvykle tři až čtyři rodiny, takže majitelé několika domů ohněm nezasažených mohli přijmout pod střechu jen velmi málo pohořelých, kteří zprvu tábořili pod širým nebem. Protože v následujících dnech začalo pršet, mnozí odešli za předběžným zaopatřením do sousedních obcí. Někteří obsadili četné skalní sklepy, které si částečně zařídili jako nouzová obydlí, a většina z nich tam prožila následující podzim i zimu.

Když se Mimoňští alespoň částečně vzpamatovali z prvního šoku a ochromení městského života, začali za podpory pracovitých spoluobčanů odklízet sutiny a vyklízet požářiště, v naději, že se pod troskami ještě to či ono najde. Tímto způsobem byly vyhrabány některé církevní písemnosti, matriky a cennější kostelní předměty, které mimoňští duchovní, farář Bothe spolu se svými dvěma kaplany a zvoníkem Thumem, ve spěchu stihli ukrýt do farního sklepa. Rychle je zasypali hromadou písku a z již hořící fary na poslední chvíli, kdy se již začínali dusit kouřem, utekli. Na spáleništi kostela byly nalezeny ohořelé a spečené relikvie svatého Jiřího a svatého Agapita. Dne 15. června 1806 byly uschovány do dvou skříněk a ve smutečním procesí neseny do kaple Svatého Božího hrobu, která zůstala ohně ušetřena a v níž se po dobu znovuobnovování kostela konaly bohoslužby. Mimoňští duchovní bydleli až do vánoc 1806 v přilehlém špitále ve světnicích bez kamen, později je vzal do svého domu občan Pantsch. Svaté ostatky převezli do ženského kláštera Marienthal na řece Nise severně od Žitavy v Sasku, kde byla tou dobou abatyší sestra Marie Gürth, pocházející z Mimoně. Řádové sestry je očistily, nakonzervovaly a zpevnily omotáním stříbrnými drátky ozdobenými navlečenými korálky. Po obnově mimoňského kostela byly relikvie znovu uloženy do jeho oltáře.

Podle krajské komise z Mladé Boleslavi, která krátce po požáru přišla do Mimoně, bylo rozhodnuto zbytky čtyř nárožních kaplí archandělů (Gabriela, Michaela, Rafaela a Uriela), které obklopovaly hřbitov u kostela, úplně zbourat. Požárem zchudlé město na jejich rekonstrukci ani nemělo finance. Obnovena byla jen kaple pátá, svaté Honory, dosud stojící uprostřed jižní zdi tehdejšího hřbitova kolem kostela. Sloužila totiž jako márnice, takže ji město potřebovalo. Vyhořelé obydlí kaplanů vedle fary, bylo menší přestavbou zařízeno jako farní stáj.

Zpráva o strašném požáru Mimoně se zakrátko rozšířila daleko a dobrodinci se ukázali zblízka i zdaleka. Také hraběnka Eleonora, vdova po hraběti Franzi Hartigovi de Paula, k nim patřila a církevní kniha o tom vypravuje. "Ona spěchala, když oheň vypukl, ke zhoubnému požáru a nařizovala co bylo možné. Slyšeli ji volat: "Děti, strhněte tento dům, tyto střechy, já ho zase postavím". Šla s postupujícím ohněm od domu k domu, až byla nucena utíkat od radnice nahoru na Olivetskou horu (Březinova ulice), když byla plameny ze všech stran ohrožena. Ačkoliv se zdržovala na zámku ve Stráži pod Ralskem (tehdy Wartenbergu), když její vlastní mimoňské obydlí shořelo, navštěvovala denně spáleniště a nepřinášela jen útěchu ve slovech, nýbrž také významnou pomoc v mnohonásobných skutcích". Vedle mnohého, co neohlášeného dobra udělala, dala vyhořelým stavební dřevo a potřebné cihly na šestileté období bezplatně a dále půjčila devadesáti občanům 32.750,- zlatých v bankocetlích na 5% ročního úroku bez nejmenších záznamových poplatků. Představitelé města Ignaz Handschke a Franz Bothe jí vyslovili jménem města dík. Zemské místodržitelství hraběnce poděkovalo  listem hraběte Wallise ze 31. července 1806 daném v Mladé Boleslavi dne 15. srpna 1806.

Na žádost hraběnky ze 17. června 1806 dostala Mimoň již 20. června 1806 výpomoc obilím ve výši 10.000 zlatých s pětiprocentním zúročením. Dne 28. června 1806 povolil zemský český výbor hraběcímu poručenství přijmout peníze na novou výstavbu vrchnostenských a patronátních budov. Z celých Čech a dokonce i z ciziny přicházely dary peněžní i v naturáliích. Byly sice někdy skromné, neboť byla těžká doba napoleonských válek, ale objevily se také dary velkorysejší. Největší zaznamenanou sumu, 3.500 zlatých, věnovala jedna společnost až z Londýna, která si nepřála být jmenována. Do následující zimy 1806 - 1807 bylo postaveno 57 kamenných domů a v roce 1807 pokračovala výstavba města zdárně vpřed, což trvalo až do roku 1810. Někteří občané upadli do dluhů, které spláceli ještě jejich potomci, ale přesto byla obnova města v hrubých rysech dokončena roku 1814, kdy z tohoto důvodu byly přečíslovány všechny mimoňské domy. Ale toto číslování již neplatí, měnilo se roku 1850, potom, co se stala Mimoň v roce 1849 sídlem soudního okresu. Další přečíslování domů, které je již základem číslování současného, proběhlo v roce 1876.

Aby se podobná katastrofa neopakovala, bylo zemským místodržitelstvím nařízeno při znovuvýstavbě města dodržovat následující podmínky: Všechny nové budovy zhotovit z kamene nebo cihel, v žádném případě ze dřeva. Všechny zbytečné budovy zbourat a získaný materiál použít k novým stavbám. Stodoly, které po požáru ještě ve městě zbyly zbořit a všechny nové postavit mimo město. Opravy na dřevěných budovách, které zůstaly stát, budou provedeny z kamene. Střechy všech domů, nových i těch, které požár přečkaly, budou z nehořlavých materálů, tedy z keramické krytiny, plechu nebo štípané břidlice. Tato nařízení byla skutečně dodržována, protože Mimoňští měli z opakování podobné katastrofy oprávněný strach. Svědčí o tom fakt, že dodnes ve městském centru na pravém břehu Panenského potoka a Ploučnice nenajdeme jediný dřevěný dům. Zachovalo se jich pouze několik na místech, kam se požár nerozšířil. Za Panenským potokem v ulicích Pertoltické, Lužické a V Lukách a potom za Ploučnicí v Husově ulici a v ulici Křížové. Další stály v dolní části Žitavské ulice a kolem Tyršova náměstí, ale některé byly koncem čtyřicátých a v padesátých letech 20. století z nejrůznějších důvodů, hygienických, dopravních nebo zchátralostních, zbořeny. Avšak i ony byly záhy po požáru opatřeny nehořlavou střešní krytinou.

Z "Dějin města Mimoně a jeho nejbližšího okolí" od Josefa Franze Tilleho vypsal a místy doslovně opsal Jiří Šťastný.

Zpracoval Petr Vrba.